Honza Lacina je novou posilou týmu Body Solution Clinic. Vystudovaný fyzioterapeut, který má za sebou roky parkouru, akrobacie a silově-kondičního tréninku, propojuje ve své praxi fyzioterapii s funkční neurologií, manuálními technikami a PDTR metodou. Spolupracuje s profesionálními sportovci, tanečníky i herci a pohyb vnímá jako klíč k dlouhodobě zdravému tělu. Nejen o tom, jak se dá skloubit fyzioterapie, kaskadérství a práce před kamerou, jsme si s Honzou povídali v rozhovoru.
Honzo, vítej v Body Solution Clinic. Jak by ses představil našim pacientům, kteří tě zatím neznají?
Jsem fyzioterapeut, který si opakovaně prošel návratem do sportovní zátěže po zranění. Velkou část dospívání jsem se věnoval parkouru, akrobacii a později také silově-kondičnímu tréninku. S rostoucí mírou zátěže však přicházela i zranění, se kterými jsem se během svého aktivního působení jako akrobat musel vyrovnávat. Právě vlastní zkušenosti s rehabilitací mě přivedly k fyzioterapii a k práci s pacienty. Ve své praxi se zaměřuji na řešení, která mají dlouhodobý efekt – nejen krátkodobou úlevu od bolesti – a snažím se nastavovat udržitelnou, postupně gradovanou zátěž s ohledem na individuální potřeby každého pacienta.
K fyzioterapii ses tedy dostal díky vlastní pohybové zkušenosti. Jak tě parkour, akrobacie a další aktivity formovaly jako terapeuta?
Pohyb mi ukázal, že tělo není křehké, ale chytré. Naučil mě vnímat souvislosti, reagovat na zátěž a respektovat limity. Díky tomu dnes dokážu lépe pochopit, proč bolest vzniká, a hlavně jak tělo znovu naučit fungovat bez strachu a omezení.
Vystudoval jsi fyzioterapii na Vysoké škole zdravotnické v Praze. Co ti studium dalo a co ses naopak musel naučit až praxí?
Studium mi poskytlo pevný odborný základ a hlubší pochopení fungování lidského těla. Praxe mě však naučila především naslouchat lidem, vnímat jejich individuální příběh a hledat řešení na míru – ne podle učebnice, ale podle konkrétního člověka. Odborné kurzy absolvované v České republice i v zahraničí mi pak rozšířily profesní zázemí o další nástroje a přístupy, díky nimž mohu v terapii flexibilně volit metody odpovídající aktuálním potřebám pacienta.
Ve své práci propojuješ fyzioterapii s funkční neurologií, manuálními technikami a hloubkovou prací s měkkými tkáněmi. Proč je pro tebe tenhle komplexní přístup tak důležitý?
Bolest nikdy nevzniká izolovaně. Tělo, nervový systém i psychika spolu neustále komunikují a ovlivňují se. Pokud se zaměříme pouze na jednu oblast, často řešíme spíše důsledek než skutečnou příčinu potíží. Komplexní přístup mi umožňuje jít k jádru problému, zohlednit všechny podstatné souvislosti a díky tomu zacílit terapii co nejpřesněji na konkrétní potřeby pacienta.
Jednou z metod, se kterou pracuješ, je PDTR. Můžeš jednoduše vysvětlit, co si pod tím mají pacienti představit a kdy dává smysl ji využít?
Stručné a zcela jednoduché vysvětlení PDTR a funkční neurologie není úplně možné. PDTR je metoda, která pracuje s nervovým systémem a jeho reakcemi na bolest či přetížení. Pomáhá „utlumit“ ochranné reakce těla, které často vznikají v důsledku dřívějšího traumatu nebo dlouhodobého přetížení konkrétní tkáně. Využívám ji především u chronických bolestí, opakujících se blokád nebo v případech, kdy běžné terapeutické postupy nepřinášejí očekávaný efekt. Důležité je však zdůraznit, že ačkoli tato metoda může působit téměř „zázračně“, jedná se pouze o doplňkový nástroj. Základem dlouhodobě zdravého pohybu zůstává především cílená pohybová intervence a správně nastavená silová zátěž.
Dlouhodobě spolupracuješ s tanečníky, herci, novocirkusovými performery i profesionálními sportovci. Čím se práce s těmito klienty liší od „běžných“ pacientů?
Do určité míry se práce s těmito klienty neliší. Zásadním faktorem je, že své tělo potřebují využívat k výkonu práce – je jejich hlavním pracovním nástrojem. Proto se snažíme nastavit optimální rozsah zátěže, který tělo bezpečně zvládne a zároveň mu umožní co nejrychlejší návrat do původního stavu. Zátěž bývá často extrémní a návrat k plnému výkonu musí být přesně řízený a bezpečný. Základní princip ale zůstává stejný – respekt k tělu a individuální přístup. To, co funguje u profesionála, může velmi dobře pomoci i „běžnému“ člověku v každodenním životě. Rozdíl spočívá především v intenzitě zátěže a u nesportovců je navíc důležité klást důraz na kvalitu výživy, psychickou pohodu, spánek a regeneraci.
Jsi také kaskadér a herec. Ovlivňuje práce před kamerou a na place tvůj pohled na pohyb a práci s tělem?
Rozhodně. Na place velmi rychle vidím, jak se tělo dostává pod tlak – a to jak fyzický, tak psychický. Tato zkušenost mě naučila pracovat s prevencí, regenerací a celkovou připraveností těla na nečekané situace, což se přirozeně promítá i do mé terapeutické praxe. Sám jsem si vyzkoušel, jak tělo reaguje na únavu, psychickou nepohodu, nedostatečnou regeneraci či nevhodnou výživu. Ukázalo mi to, že pokud chce člověk zvládat extrémní zátěž a zároveň minimalizovat riziko zranění, je nezbytné pracovat v tzv. bio-psycho-sociálním modelu. Právě složka psychiky by přitom neměla být opomíjena, a to zejména u profesionálních sportovců.
S čím za tebou lidé nejčastěji přicházejí a jaké chyby u pacientů vidíš opakovaně?
To je různé, záleží to na typu pacienta. Často za mnou však přicházejí lidé s bolestmi zad, krční páteře, ramenních kloubů atd. Liší se pouze míra zátěže – jinak pracuji s profesionálním sportovcem, jinak s běžným člověkem, který má ke sportu pozitivní vztah. Velkou chybou je odkládání řešení a snaha bolest „přetrpět“. Tělo si totiž problém postupně ukládá hlouběji a návrat k plné funkci pak bývá složitější. Často říkám, že „tělo sčítá rány“, a proto je lepší nenechávat obtíže dojít do fáze, kdy výrazně omezují běžné každodenní fungování.
Kladeš důraz na individuální přístup a dlouhodobě udržitelný pohyb. Co si pod tím má pacient konkrétně představit?
Myslím tim takovou terapii, která respektuje pacientův životní styl i časové a energetické možnosti. Nejde o dokonalý cvičební plán, ale o pohyb, který je reálně proveditelný a dává smysl i v delším časovém horizontu. Cílem je, aby se člověk cítil ve svém těle jistě a svobodně a aby v případě obav z určitého pohybu dokázal tyto obavy postupně odbourat prostřednictvím bezpečně nastavené a dlouhodobě udržitelné zátěže.
Co bys poradil lidem, kteří mají bolesti, ale fyzioterapii pořád odkládají?
Bolest má svou informační funkci – není nepřítelem, ale signálem těla. Čím dříve jí začneme naslouchat, tím jednodušší bývá řešení. Pokud své zdraví odsouváme na druhou kolej a přijímáme bolest jako běžnou součást života, připravujeme se o možnost prožívat každodenní pohyb bez omezení. Fyzioterapie proto není až poslední možností, ale cestou, jak se k pohybu bez obtíží vrátit.
A na závěr – na co se v Body Solution Clinic nejvíc těšíš a s čím by za tebou měli lidé přicházet?
Těším se na spolupráci v týmu, který sdílí stejný důraz na kvalitu péče. Práce v mladém a ambiciózním kolektivu mě dlouhodobě motivuje a věřím, že si s kolegy budeme vzájemně předávat zkušenosti a inspirovat se v každodenní praxi. Lidé by za mnou měli přicházet ve chvíli, kdy chtějí své tělo skutečně pochopit, nejen „opravit“ – ať už je jejich cílem návrat ke sportu, pracovním aktivitám nebo pohybu bez bolesti.
