Radek Brunner je český ultramaratonec a jeden z nejvýraznějších českých vytrvalostních běžců, který si v 51 letech vybudoval světové jméno v extrémně náročných závodech. Vede také svou firmu KOBRAS RUNLAB a běhání se věnuje dlouhodobě – mezi jeho největší úspěchy patří vítězství na legendárním Spartathlonu 2025, 246 km dlouhém ultramaratonu z Atén do Sparty, který zvládl v čase 21:24:35 jako první Čech v historii. V tomto závodě startoval opakovaně (celkem desetkrát), přičemž dříve obsadil i několik druhých míst.
Jeho sportovní cesta je o to inspirativnější, že se přitom dlouhodobě potýká s autoimunitní Bechtěrevovou chorobou, která ovlivňuje pohybový aparát a klade vysoké nároky na rehabilitaci a celkový životní styl. Radek je také již delší dobu naším pacientem a my máme velkou radost, že přijal naše pozvání na rozhovor.
Představení, sportovní kariéra a úspěchy
Radku, od jakého věku aktivně sportuješ?
S určitými přestávkami sportuju v podstatě od dětství. Začínal jsem s atletikou myslím někdy okolo 12-13 let v místním Sokole a pak už se to se mnou vezlo.
Co děláš jinak než ostatní, že máš i po tolika letech a v tvém věku 51 let (neber si to osobně – smích) chuť pořád makat?
Ono to s tím makáním není už tak horké. Čím jsem starší, tím míň se mi chce v tréninku kousat. Ale ono to bez toho úplně nejde, takže občas musím jít i na hranu toho, co bych považoval za pohodový a komfortní trénink. Ale když se pak tahle práce odmění dobrým výsledkem v závodě, jde to zase příště snadněji. A to je právě ten zázrak loňského roku. Měl jsem tři roky předtím dost mizerné výsledky. A z toho vykřesat ještě nějakopu medaili není snadné. Možná, kdyby mi bylo o dvacet míň… ale v padesáti holt lidi okolo naznačují, že už tvůj zenit asi pominul, je rozumnější si to přiznat a přehodit výhybku na pomalý sestup dolů. Ale paradoxně tohle mě asi nakoplo víc než cokoliv jiného. Dokázat, že to ještě dokážu. Hlavně sobě.
Jaké sportovní úspěchy celkově považuješ za klíčové ve své kariéře?
Celou mojí ultramaratonskou cestou se samozřejmě vede nitka Spartathlonu. Před jedenácti lety jsem tam jel poprvé, ten závod si zamiloval a zároveň si začal snít o tom, že tam jednou vyhraju. Trvalo to deset let a je to tady. Série 5 medailových umístění v řadě (2016-2021) byla už tak jedinečná v historii Spartathlonu, ale to zlato tomu jako šestý zářez dalo tu pomyslnou třešničku. Navíc fakt v jednom z nejrychlejších časů historie, takže se nedá říct: hele stařík vyhrál protože se běželo pomalu. Je to výkon v historické TOP 5.
Druhým výkonem, který stavím hodně vysoko je výsledek, který jsem zaběhl jen 3 týdny po vítězství na Spartathlonu. Nový český rekord na 24 hodin (271,1km), který je zároveň i světový rekord k kategorii M50. Získal jsem tím 7. místo na MS 24 hodin.
Vlastně jsem měl posledních deset let dva ultra cíle – vyhrát Spartathlon a zlepšit český rekord 24 hodin. A ono to najednou přišlo oboje během 3 týdnů. Deset let práce a snění a je to tady a vlastně už je to zase fuč. Je na čase začít hledat další výzvu.
Kombinace života, práce a tréninku
Jak zvládáš kombinovat náročné tréninky s pracovním životem a rodinou? Máš nějaký režim, jak to zvládat, který bys prozradil?
Myslím, že velkou devizou kterou mám, je perfekcionismus. Když něco dělám, chci to dělat na maximum a pořádně. Takže z mého pohledu si myslím, že všem třem zmíněným částem mého života dávám maximum. Až do posledních roků jsem trénoval vždy před prací brzy ráno 5-7 a pak po práci naopak večer v časech 19-22.. A mezi tím byl čas, který jsem 100% věnoval práci – rozvoji svojí firmy. Vždy jsem to bral tak, že šéf musí dělat na 150%, aby ostatní odváděli aspoň 100%. Víkend je pro hodně profisportovců časem odpočinku, pro amatéry prostor v tréninku ještě přidat. A tím jsem se také řídil. A rodina? Se svojí ženou i starším synem pracujeme společně, takže spoustu i rodinných záležitostí probereme během dne a tím se mi otevírá možnost více prostoru mimo pracovní čas věnovat právě tréninku. Jediné, co určitě jde díky tomu všemu na vedlejší kolej je prostor pro regeneraci. A jsem moc rád, že kromě pár více či méně vážnějších zdravotních komplikací jsem se vždy mohl k běhání vrátit.
Které návyky nebo rutiny ti pomáhají udržet konzistenci mezi tréninkem a běžnými povinnostmi?
K tomu můžu říct jediné –běhání je pro mě zábava, radost a určitý způsob, jak se odpoutat od běžných problémů a starostí a být v trochu jiném světě. Nepotřebuju k tomu žádné návyky ani rutiny. Je to část dne, na kterou se těším vždy a nijak se do ní nutit nemusím. Mám to prostě rád.
Sport a Bechtěrevova nemoc
Otevřeně mluvíš o tom, že sportuješ s diagnózou Bechtěrevovy nemoci – jak moc to ovlivnilo tvůj trénink a přístup ke sportu? S jakými specifickými výzvami při tréninku se musíš kvůli nemoci potýkat a jak je řešíš?
Mám asi patnáct let biologickou léčbu. Díky ní můžu sportovat a žít normální život jako většina ostatních. Nemám pocit, že by mě tahle nemoc nějak výrazně omezovala v životě. Pokud dodržuju určitá pravidla, dá se s ní docela dobře fungovat. Otázkou je, jak dlouho mi bude biologická léčba fungovat. Až to jednou skončí, pak asi bude po běhání. Stačilo, když se doktoři 2x pokoušeli změnit lék, který dostávám. Vždy to skončilo rapidním zhoršením zdravotního stavu a i ten návrat už nebyl tak 100%. Takže teď doufám, že se tomu na dlouhou dobu vyhnu.
Spánek, regenerace a prevence zranění
Jak důležitou roli hraje spánek ve tvé přípravě, a máš nějaké konkrétní rituály nebo tipy pro kvalitní regeneraci?
Poslední roky mám pocit, že moje tělo potřebuje spát o dost víc než dříve. Takže jsem opustil ranní tréninky, přestal vstávat před šestou hodinou a vyřadil jsem ze svého života i budík. Vstávám většinou až tehdy, když se probudím – kdy si tělo samo řekne. Po třech desítkách let kdy jsem práci dával maximum si totiž dovoluju trochu polevit a víc dbát na to, co mi pomůže zdravotně i v rámci regenerace. A spánek považuju pořád za regeneraci, která je pro dobrý výkon nezbytná a navíc je zadarmo. Ale rituály nemám žádné.
Kromě spánku – jak přistupuješ k regeneraci během náročných závodů (stretching, masáže, výživa, fyzioterapie)?
V tomhle mám fakt pořád velké rezervy. Masáže ani pravidelné fyzio vzhledem k času a možnostem v podstatě neprovozuju. Na fyzio jdu tehdy, když už je průšvih a je potřeba ho urgentně řešit. Vím, že to není ideální přístup, ale funguju tak celý běžecký život. Snažím se aspoň trochu pravidelně doma večer cvičit – rolovat, protahovat. Jo a v pondělí sauna – to považuju taky za pravidelnou regeneraci. Asi moje jediná pravidelná rehabilitace probíhá každý podzim v lázních, kam jezdím díky svému onemocnění už asi dvacet let. A tam se nechávám vždy dát trochu dohromady, sešroubovat a seštelovat tak, aby to zase rok vydrželo.
Vývoj přístupu k tréninku, výživě i závodům
Jak se tvůj přístup k tréninku a sportu změnil za posledních 10 či 20 let? Co děláš s přibývajícím věkem jinak než dříve?
Určitě se poslední roky víc soustředím na signály, které ke mě moje tělo vysílá a snažím se je respektovat. Nemám problém trénink, který jsem měl v plánu vynechat, změnit, jít třeba jen volný klus když cítím, že to bude nejlepší varianta. Rozhodně mi pomohlo to, že jsem opustil jakékoliv přesné plánování tréninkových týdnů a měsíců. V podstatě všechny tréninky odběhám na momentální pocit v ten daný moment. Často dopoledne mám pocit, že večer zvládnu maximálně nějaký volný běh. Pak přijde večer, vyběhnu a najednou to jde tak perfektně, že je z toho třeba 30km v pěkném tempu. Je mi jasné, že tohle je úplně jiná cesta, než kterou razí trenéři, chytré knihy a experti v podcastech o tréninku a běhání. Všude se člověk dočte, že každý trénink musí mít svůj účel a cíl, že musí mít strukturu, že treninkový plán musí mít nějakou kostru. Když to vždy čtu nebo slyším, cítím se až nepatřičně. Ale moje cesta je prostě jiná. A když mi to funguje, tak proč to měnit? Vždy, když jsem to zkusil, stálo to za prd. Důkazem toho byly práve roky 2022-2024, kdy jsem zkoušel trénovat pod vedením tří různých trenérů. Každy rok s jiným. A byly to ty nejhorší roky výsledkově. Takže na 2025 jsem se vrátil zpět na svou cestu, ještě víc komunikoval sám se sebou a jak pěkně to dopadlo. :)
Jaký je tvůj objem tréninku v posledních letech? Zvyšuješ ho nebo snižuješ? Máš i nějakou silovou přípravu?
Ročně se pohybuju okolo 6-7 tisíc kilometrů. Myslím, že se ten objem spíše snižuje, Dříve jsem často běhal objemy okolo 150-200km/týdně, nyní je to rozhodně míň, cca 120-150km ale naopak více specificky zaměřené směrem k závodům, které mě čekají. Můžu si to dovolit i díky tomu, že běhám už fakt dlouho a ten aerobní objem, co jsem si za ty roky nastřádal mi už nikdo nevezme a mám díky němu na čem stavět. Silovou přípravu v posilovně vůbec neprovozuju. Poslední roky zařazuju mnohem více tréninků v kopcích, hodně toho naběhám v druhém bydlišti v Jizerkách. Zařazuju dlouhé výběhy kopců a nebo naopak kratší a výrazně intenzivnější. A s tím samozřejmě i spojené seběhy, které jsou pro moje závody mnohdy ještě zásadnější. Protože když v polovině ultramaratonu odejdou ze seběhů stehna, pak je to dost často fatální problém, který už do konce závodu nezmizí.
Jak přistupuješ k výživě (běžné i sportovní) a jak se to vyvíjelo v průběhu posledních dekád?
Stravu vůbec neřeším, jím to na co mám chuť. Ono se to samozřejmě tak nějak přirozeně vytváří díky sportování tak, že se denně neláduju vepřovým a řízkem – na to se pak blbě běží. Ale občas si ho klidně dám taky. Jíme doma hodně saláty, ryby, zeleninu. Moje žena vaří naprosto luxusně a díky tomu, že máme společné chutě, tak se i perfektně trefuje do toho, co mám rád.
Sleduješ trendy v ultramaratonském světě? Jak se koukáš na vysoký příjem sacharidů (např. 90g sacharidů za hodinu), heat training a další? Začleňuješ je?
Trendy sleduju, zajímám se o to, jak se vše vyvíjí, co může ve výkonu pomoci, klidně i o jednotky procent. V ultramaratonu je i jedno procento docela dobrý posun. Ale dělám vše s mírou a za tu dobu co závodím už svoje tělo znám i bez nadměrného měření a sledování. Heat training jsem nikdy pořádně nezkoušel, jediná moje heat příprava na závody v Řecku byla vždy, že jsem chodil trénovat v poledne v tom největším vedru.
Trendy ve výživě: já mám při závodech často problém se žaludkem takový, že po cca 5-7 hodinách většinou zvracím a pak už je složité dostávat do žaludku nějakou energii stylem energetických gelů a podobně. Loni jsem před Spartathlonem cca 1-2 týdně trénoval žaludek stylem dlouhých běhů (30-60km), kdy jsem se postupně dostal až na 110g/hodinu. A naopak jsem často trénoval také stejné dávky bez čehokoliv kromě čisté vody. A při obou těch nejlepších a rekordních závodech jsem pak běžel bez zvracení ale s příjmem cca 30g/hodinu. Myslím, že mám tělo za ty roky vytrénované na odolnost při minimálním příjmu sacharidů a naopak pokud jsem v závodě šel cestou 60-70g/hodinu, nedopadlo to nikdy dobře.
Plány a cíle do budoucna
Jaké máš sportovní cíle do dalších let – chceš obhajovat vítězství na Spartathlonu, nebo tě lákají jiné výzvy?
Spartathlon mám rád, vracím se tam už jako domů, znám většinu organizátorů a vytvořila se tam lidská vazba. Takže tam se vrátím určitě. Vzhledem k výsledku loňského roku už nemám co víc získat, můžu jen ztratit. Ale to mi fakt nevadí. Pokud to bude v mých silách, připravím se rozhodně nejlépe, jak to půjde…a zbytek už necháme na vesmíru.
Kromě toho v květnu chci startovat na Backyardu. To je závod v konceptu, kdy poslední kdo je schopen běžet tak vyhrál. Princip je jednoduchý – přesně v každou celou hodinu je odstartováno, závodníci musí uběhnout 6,7 km. A pak do další celé hodiny mají čas na cokoliv jiného – jídlo, pití, spánek… Podmínkou je být vždy v celou hodinu znovu na startu. Běžci postupně odpadají a zůstane poslední kdo je schopen dalšího kola. V roce 2020 jsem tento koncept běžel v rámci celosvětového Backyardu – doma na běhátku. Tehdy jsem zvládl 63 hodin. Tak uvidíme, kam se moje vytrvalost posunula. Samozřejmě pro dobrý výsledek potřebujete dobrého soupeře. Musí vždy běžet minimálně dva běžci, ve chvíli kdy ten druhý už nenastoupí, vítěz musí oběhnout poslední kolo a tím je závod ukončen. Takže někdy se zaběhne jen 1-2 dny, když se sejde dobrá konkurence, může se to vyšplhat o dost výš. Aktuální světový rekord je 119 hodin. To už je pěkných 5 dní strávených běháním.
Existují nějaké konkrétní závody nebo osobní výkony, kterých bys rád ještě dosáhl?
Už hodně dlouho se snažím dostat na Western States. Je to závod na 100 mil v Kalifornii. Cesta na start pro mě vede jen přes loterii, ve které se losuje 250 míst. Jsou v ní lístky od cca 10.000 běžců. Šance tedy není velká ale jednou mi to vyjde, takže to bude moc pěkný výlet za velkou louži.
Spolupráce s Body Solution Clinic
Jak dlouho chodíš do Body Solution Clinic a s čím ti nejvíce pomáháme? Je něco z našeho přístupu, co ti nejvíce pomáhá a proč?
Ke Karolíně (MUDr. Karolína Velebová – pozn. red.) jsem začal chodit v době, kdy ještě Body Solution neexistovalo. Vždy mi pomohla v nějakém průseru, za což jsem jí opravdu vděčný. Líbí se mi přístup, kde společně hledáme cestu z problému, která není nutně vždy oznámena stylem: musíš přestat běhat. A za to jsem vděčný.
Závěr
Trocha zamyšlení na závěr. Co pro tebe běh znamená? Je pro tebe o dosahování úspěchů, nebo je to už zkrátka součást života, kterou chceš žít na maximum dokud to jde, a to bez ohledu na výsledky?
Jak už jsem říkal, já mám běhání prostě rád. A pokud mi to moje tělo umožní, pak si s ním budu pobíhat po týhle zemi pořád. Asi to bude stále pomalejší a možná kratší vzdálenosti. Ale stále je pro mě běhání jako sport číslo jedna. Nepotřebuju k životu závody, neběhám kvůli nim. Jasně, že jsou zpestřením, ale nikoliv tím zásadním, co mě žene dopředu a co je důvodem toho, že každý den obuju kecky a jdu ven.
