Báro, co tě přivedlo ke studiu fyzioterapie? Byla to jasná volba hned od začátku?
Nebyla to jasná volba. Ke studiu mě přivedl starší kamarád až v podstatě těsně před rozhodováním, kam podám přihlášku. On tento obor studoval a jelikož mě na gymnáziu nejvíce bavila biologie a tělocvik, tak mě to nadchlo. Byly to stresy na poslední chvíli, ale stálo to za to. (smích)
Závodně jsi plavala za SK Slavii Praha. Jak tě tahle zkušenost ovlivnila v práci fyzioterapeutky?
Ovlivnila a dost. Pomáhá mi porozumět a pochopit sportovce a problematiku jejich celkové přípravy, režimu, zranění a psychiky. Nic není černobílé a u sportů hlavně na té nevrcholové úrovni ten režim často není ideální. Sportovci, ale i jejich zdravotníci se tak potkávají s mnoha úskalími, které veškeré ty procesy od přípravy, režimu, zranění až po psychiku ovlivňují skrz naskrz. Moje sportovní historie mi pomáhá lépe porozumět a hledat tak cesty, jak by to šlo lépe i přes veškerá úskalí, a to nejen při zranění, ale i v jejich předcházení.
Působíš taky jako vedoucí fyzioterapeutka dívčí akademie a ženského B-týmu AC Sparta Praha. Jaká je práce se sportovkyněmi v klubu takového formátu?
Je to práce, která má obdobnou náplň, ale přesto je kompletně jiná. Týmové prostředí má jinou dynamiku a energii. Je zde jiný rytmus, časový harmonogram a odlišná je také spolupráce v rámci celého realizačního týmu. Je to ale práce, která mě nesmírně baví a jsem za ní velmi vděčná.
Co tě na fyzioterapii nejvíc baví a naplňuje?
Lidé. Všechny příběhy a konverzace. Každý má svůj příběh, jiné potřeby a cíle – a právě to mě motivuje hledat individuální cestu, jak nejlépe pomoct. Mám ráda ten moment, kdy vidím, že se člověk zlepšuje, získává zpět důvěru ve své tělo a pohyb ho zase začíná bavit. Fyzioterapie pro mě není jen o technice a diagnóze, ale i o komunikaci, empatii a spolupráci.
Máš za sebou zkušenosti i z nemocničního prostředí. Co ti tahle etapa dala?
Hlavně empatii. Empatii k lidem na lůžku jakéhokoliv věku. Nemocniční prostředí není nejlehčí a diagnózy či jejich následná řešení mohou být velký zásah do života. Pro někoho může mít naše práce větší vliv, než si sami uvědomujeme.
Ve své praxi se věnuješ nejen sportovcům, ale i běžným lidem. Co podle tebe nejčastěji způsobuje bolesti pohybového aparátu u běžné populace?
U sportovců je to nejčastěji přetížení, u běžných lidí je to pak častěji opak. Pohyb často vymizí a v kombinaci se stresem si život občas bere daň. Nedá se však označit jen jeden faktor a vždy je třeba koukat na problém daného člověka komplexně.
Nedávno jsi sama prodělala zranění. Můžeš říct, co se stalo – a jak jsi k vlastní rehabilitaci přistupovala?
Na konci prosince minulého roku mě bohužel na přechodu srazilo auto. Ještě ten den jsem podstoupila operaci. Mám dvě dlahy a 15 šroubků v levé noze. Měla jsem dost naraženin a modřin, ale jiné vážnější zranění naštěstí ne. Měla jsem štěstí v neštěstí. Dva měsíce jsem hopkala po jedné noze a berle mi zůstaly dohromady 5 měsíců. K vlastní rehabilitaci jsem přistupovala dost aktivně a důsledně, jelikož jsem stále aktivní sportovec tak pro mě bylo zásadní vrátit se do původního režimu. Chtěla jsem skákat, běhat, chodit po horách, všechno. Pořád ještě v procesu rehabilitace jsem a musím říct, že i když to nebylo jednoduché, tahle zkušenost mi hodně dala.
Co ti při vlastní rekonvalescenci nejvíc pomohlo?
Čas a píle. Prošla jsem si od toho, kdy jsem nohou nemohla skoro pohnout, přes první krůčky na záchod na nemocničním pokoji, přes první procházku po mojí ulici, první výlet v přírodě, první dřepy, skoky a tak dále. V nemocnici by mě ani nenapadly ty věci co momentálně můžu dělat a za každý krok dopředu jsem byla neskutečně ráda. Pomohl také pozitivní přístup, jak můj vlastní, tak i okolí. Veškeré milníky jsme slavili a připomínali si, jaký kus cesty jsem už ušla. Dodávalo to tomu velmi hezký nádech, těšila jsem se poté na to, co všechno dokážu a bylo to celé o něco snažší.
Máš nějakou oblíbenou pomůcku nebo techniku, na kterou v terapii nedáš dopustit?
Nedokážu jednoznačně říct. Snažím se průběžně vzdělávat napříč různými oblastmi, protože věřím, že každý člověk i každé zranění vyžaduje jiný přístup. Neupínám se jen k jedné metodě – naopak mě baví hledat souvislosti, kombinovat techniky a přizpůsobit je konkrétním potřebám pacienta. Ať už jde o aktivní terapii, měkké techniky, neurodynamiku, nebo třeba silový trénink, snažím se vždy vybírat to, co v daný moment dává smysl. Právě ta pestrost a možnost tvořit na míru je to, co mě na fyzioterapii nejvíc naplňuje.
Když k tobě přijde nový klient, co je pro tebe nejdůležitější zjistit nebo vnímat hned na začátku?
Když ke mně přijde nový klient, je pro mě nejdůležitější vnímat ho jako celek – nejen to, co ho bolí, ale i proč, jak to ovlivňuje jeho denní fungování, jak o tom mluví, jak se pohybuje, co od terapie očekává. Chci pochopit jeho příběh a kontext, ve kterém potíže vznikly. Zároveň si všímám i jeho postoje k vlastnímu tělu a k pohybu – jestli se bojí, přetěžuje se, nebo třeba nedůvěřuje svým schopnostem.
Díky tomu můžu postupně hledat cestu, která pro něj bude smysluplná a udržitelná – nejen z pohledu těla, ale i hlavy.
Existuje typ klienta nebo diagnózy, se kterými pracuješ nejraději?
Myslím, že ne, nebo jsem na ni ještě nenarazila. Ani dvě stejné diagnózy nejsou stejné, pokaždé je to odlišné, a to mi na tom přijde velice zajímavé. Každý má vlastní puzzle a společně se to snažíme dát dohromady.
Jak vnímáš propojení mezi tělem a psychikou při práci s bolestí?
Vnímám to jako velice důležitou věc. Sama jsem to ve své rekonvalescenci pocítila. A nejenom propojení mezi mojí psychikou, ale i psychikou těch, kteří se o mě starali. Naše nastavení ovlivňuje lidi a ani si to nemusíme uvědomovat.
Co bys poradila lidem, kteří tráví většinu dne u počítače a večer je bolí záda nebo krk?
Ráda bych vám dala jednoznačnější odpověď, ale doporučovala bych stavit se za jedním z našich fyzioterapeutů. Bolest může mít mnoho příčin a obzvlášť u tak komplexních segmentů jako je krk nebo záda. Čím dřív se začne pracovat na příčině, tím větší šance je, že se potíže nebudou vracet.
A nakonec – co ti v práci dělá největší radost?
Dělá mi radost aktivní přístup pacientů, když se zajímají a sami zapojují do procesu. Myslím si, že konečně začínám chápat své bývalé učitele, když si stěžovali, že nejsme na hodinách aktivní. (smích)
